Ota Pavel

český prozaik, tvůrce moderní sportovní publicistiky a beletrie, autor povídek s židovskou a přírodní tematikou, novinář


„Psaní je nejtěžší z toho, co jsem dělal, zdá se mi obtížnější než havířina. Píšu i v noci, probouzím se a dělám si poznámky, z toho jsem se pravděpodobně zbláznil… Psaní je prokletí, jako opium…“ Ota Pavel


Ota Pavel (Popper), český prozaik a novinář, se narodil 2. července roku 1930 v Praze jako třetí, nejmladší syn obchodního cestujícího Leo Poppera. Otec Leo byl Žid, matka Herma byla Češka. Právě otec měl však na Otu nejsilnější vliv – jeho záliby se staly zálibami synovými: příroda, rybaření, rodná země, sport – ze sportu tedy hlavně fotbal a hokej. Otce jako Žida za války neminul transport, a také Otovi starší bratři, Hugo a Jiří, kvůli svému zpola židovskému původu prošli za okupace koncentračními tábory – Terezín a Osvětim-Březnice. Absolvovali též Pochody smrti. Naštěstí se všichni tři vrátili. Ota válku prožil s matkou na Kladensku, především v Buštěhradě. Ve třinácti letech začal pracovat jako horník na dole Dubí u Kladna. Otova rodina si na přání otce nechala své příjmení počeštit a z Popperů se stali Pavlovi.

Po válce Ota navštěvoval střední obchodní a jazykovou školu v Praze, nikdy se pak ale obchodu nevěnoval. Krátce trénoval hokejovou mládež ve Spartě Praha. Na to odstartoval svou úspěšnou dráhu sportovního novináře. V letech 1949–56 pracoval jako sportovní redaktor v Československém rozhlase – kromě let 1951–53, kdy prošel dvouletou vojenskou službou. Jeho prvními ucelenějšími pracemi se staly reportáže a fejetony z přípravy na první celostátní spartakiádu v roce 1955. Publikoval je časopis Stadion, u něhož Ota pracoval do roku 1956. Rok na to už pracoval u časopisu Československý voják. Roku 1960 odmaturoval na střední škole pro pracující. Až do konce 60. let byl znám jen jako vynikající sportovní reportér. Snažil se čtenáři přiblížit svět sportu takový, jaký ve skutečnosti je – bez legend a mýtů. Okusil téměř všechny novinářské žánry, ale nejsoustavněji se věnoval reportáži. Roku 1964 debutoval doprovodným textem k fotografiím Viléma Heckela Hory a lidé, ale skutečně zaujal až samostatnou knihou Dukla mezi mrakodrapy, kde sledoval vzestup a úspěch fotbalového mužstva.

Ota navštívil mnohé země – Spojené státy americké, Sovětský svaz, Francii, Jugoslávii, Švýcarsko, Rakousko V únoru 1964 na zimních olympijských hrách v Innsbrucku však onemocněl těžkou duševní chorobou a roku 1966 mu byl přiznán plný invalidní důchod. Oporu při své chorobě hledal v přírodě – a především ve svém milovaném rybaření. Přestože měl velké zdravotní potíže, nepřestával nadále literárně tvořit. V té době vznikla jeho vrcholná díla – dvě knihy vzpomínek: Smrt krásných srnců, kde vzpomíná především na své dětství, a Jak jsem potkal ryby, kde se soustředí převážně na svůj vlastní život, a nejvíce na ryby. Tyto dvě povídkové autobiograficky laděné knihy z počátku 70. let ho rázem vyzvedly mezi významné současné prozaiky. Stal se také nejlepším přítelem Arnošta Lustiga.

Zemřel náhle dne 31. 3. 1973 na srdeční infarkt. Je pochován na židovském hřbitově v Praze-Strašnicích vedle svého otce.

 

 

DÍLO

Literární dílo Oty Pavla, který věřil ve vítězství dobra, lásky a spravedlnosti, je nevelké rozsahem i počtem titulů. Zato bohaté obsahem. Jeho přednostmi v dílech je smysl pro pointu, vtip a prostá, krásná čeština, čerpající jak ze spisovné, tak i z hovorové řeči.

Otovy knížky Dukla mezi mrakodrapy a Plná bedna šampaňského jsou víceméně reportáže. Sporotvní knížky Pohár od Pánaboha a Syn celerového krále se považují už spíše za beletrii. A posmrtně vydaná Pohádka o Raškovi je už jen čistá beletrie. Dva vzpomínkově autobiogarfické svazky Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby jsou psány v ich-formě, jako vysloveně osobní vzpomínky, ale Ota v nich neprojevuje bezprostřední citový vztah k tomu, co vypráví (vyjma postavy maminky a svých prožitků války). Ani nijak nedává najevo, že vyprávěné vytváří – vše vidí a ukazuje jako v minulosti dané, nám tyto příběhy pouze sděluje. Protože byl Ota v těchto svých autobiogarfických dílech upřímný, vycházela pouze v cenzurovaných reedicích. Necenzurované vydání vyšlo až v roce 1991 pod názvem Zlatí úhoři.

Jeho díla posloužila jako předloha pro scénáře filmů a televizních inscenací: Kapři pro wehrmacht (jako absolventský film na FAMU); Smrt krásných srnců (FAMU); televizní film Zlatí úhoři; televizní inscenace Pohár za první poločas.
 

Debut/
Hory a lidé (1964) – doprovodný text ke knize fotografií Viléma Heckela

Reportáže a povídky o sportovcích/ 
Dukla mezi mrakodrapy (1964)
Plná bedna šampaňského (1967)
Cena vítězství (1968) – výbor z knih Dukla mezi mrakodrapy a Plná bedna šampaňského
Pohár od Pánaboha (1971)
Syn celerového krále (1972)
Pohádka o Raškovi (1974)

Vzpomínkově stylizované prózy/ 
Smrt krásných srnců (1971)
Jak jsem potkal ryby (1974)
Zlatí úhoři (1985, rozšířené necenzurované vydání 1991) – svazky Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby

Další výbory/

Fialový poustevník (1977)
Sedm deka zlata (1980)
Veliký vodní tulák (1980)
Výstup na Eiger (1989)
Mám rád tu řeku (1989)
Jak šel táta Afrikou: Povídky (1994)
Omyl a jiné povídky (1995)
Olympijské hry a jiné povídky (1996)

 

 

Smrt krásných srnců

NEJDRAŽŠÍ VE STŘEDNÍ EVROPĚ

VE SLUŽBÁCH ŠVÉDSKA

SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ

KAPŘI PRO WEHRMACHT

JAK JSME SE STŘETLI S VLKY

OTÁZKA HMYZU VYŘEŠENA

PRASE NEBUDE

KRÁLÍCI S MOUDRÝMA OČIMA

 

 

Jak jsem potkal ryby

DĚTSTVÍ:             

KONCERT

ČERNÁ ŠTIKA

MOJE PRVNÍ RYBA

SOUBOJ O ŠTIKYPOD ŠÍMOVIC SKÁLOU

JAK JSME S TATÍNKEM SERVÍROVALI ÚHOŘŮM

BÍLÉ HŘIBY

MŮŽOU TĚ I ZABÍT

DLOUHÁ MÍLE


ODVÁŽNÝ MLADÝ MUŽ:             

U PROŠKŮ PO VÁLCE

MALÝ PSTRUH

DLOUHÝ HONZA

S PONORKOU NA RYBY

PALAMIDY


NÁVRATY:            

PUMPRDENTLICH

ŽEHLIČKA

PŘIJEĎ, BÁJEČNĚ SI ZACHYTÁŠ!

ZLODĚJ PRUTŮ

JAK JSME ZAHYNULI NA RYBÁCH

JAK JSME NEZAHYNULI NA RYBÁCH

BOTY MADE IN ITALY

ZLATÍ ÚHOŘI


 

 

Zlatí úhoři

KNIHA

Vydání/ nakladatelství Agentura VPK; v Praze 1999
Ilustrace/ Boris Pralovszký
Počet stran/ ?

Literární druh/ povídky
Forma/ ich-forma
Jazyk/ spisovný (hovorová čeština) a nespisovný (slangová čeština)
Neznámá slova/ sumáři – lidové označení pro sumce; rousnice – žížaly; čudla – malá ryba; řízky (hrouzci dlouhovousí) – nástražné rybičky, loví se na ně štiky; střevle – rybičky, na které se chytají boleni; boleni draví (latinsky aspius aspius) – ryby „stříbrní zabíječi“; parmy – druh ryb; cajk – vlasec; solinka – slabá německá imitace; slup – dřevěné koryto na chytání úhořů; grondle – vidlice na napichování; kmínka – druh alkoholu; štoudev – nádoba 

 

CITACE

„Ti nejskvělejší lidé jsou ti nejskromnější. To jenom hlupáci a ubožáci potřebují o sobě mluvit, aby sami ve svých očích vyrostli.“

„Rybářský spánek je nejsladší, člověk si dovoluje dvojí luxus, spánek a ryby.“

„To, co moc, chceme, toho nikdy nedosáhneme.“

„Když je hodně hub, bude válka.“ Herma

 

POSTAVY

Ota Popper-Pavel syn Lea a Hermy
Leo Popper-Pavel narodil se 19. 7. v Buštěhradě, český žid, nadšený rybář a zahrádkář, prodavač u Elektroluxu » prodavač spon na kšandy » prodavač mastí proti svrabu » prodavačmucholapek
Herma Popperová-Pavlová narozena v Kročehlavech, Češka, Leova manželka
Hugo a Jiří Otovi starší bratři
Karel Prošek z Luhu pod Bránovem, Leův nejlepší kamarád
Holan Proškův vlčák
Karolina Proškova žena, s níž měl šest dětí
ing. Václav Jehlička majitel firmy DERSOL, vynálezce mucholapek BOMBA-CHEMIK
Vrastislav Nechleba slavný umělec, Leův přítel
František Korálek manžel krásné židovky Irmy, ředitel firmy Elektrolux
Irma manželka Korálka, židovka

 

DĚJ

Místo/ Československo: Praha, Bránov, Křivoklát, Vranská přehrada, Buštěhrad, Skochovice, Kročehlavy
Doba/ asi 1936–1970

Děj/

   ČÁST PRVNÍ:   

   ČERNÁ ŠTIKA    Otovi (6 let) starší bráškové, kteří ho moc nebrali, chytali na ostrůvku do ruky ryby v zelených řasách. Jednou sem zabloudila černá štika. Chtěli ji chytit, ale nepovedlo se – ani Otovi, jenž ji měl na dosah.

   KONCERT    Za doby Rakouska (kdy na křivoklátském hradě seděl kníže pán Max Egon Fürstenberg) měl Karel Prošek jako nejlepší rybář v kraji dovoleno chytat ryby všemi způsoby – jen úhoře musel nosit knížeti. Když kníže odjel, mohl už lovit jen na prut. Prošek měl však svůj způsob – „na práskandu“ (šel proti tekoucí vodě, aby ho ryby neviděly a občas práskal svým žlutým bambusovým prutem – bičem bez navijáku). Jednou se přišli podívat Popperovi a Leo se s Proškem náramně skamarádil. Prošek pak učil Otovy bratry i Otu chytat ryby.

   MOJE PRVNÍ RYBA    Prošek udělal Otovi prut, z lískového dřeva. Ota na něj pak chytil okouna. Jeho hlavu s kůží Prošek přitloukl na vrata stodoly, aby všichni věděli, že se v Luhu pod Bránovem zrodil další rybář. Ota se tím velice chlubil, až jednou hlava z vrat zmizela – nejspíš ji sundal Prošek, jemuž už Otovo chování zase začínalo lézt na nervy.

   SOUBOJ O ŠTIKY    Bratři vzali Otu konečně do party. Béda, Leův kamarád ve stejných letech, se jednou rozhodl, že to Leovi a Proškovi v rybách ukáže, a vyjel na štiky k Čertově skále. Ota se to dozvěděl, a tak vyjeli s Proškem na štiky k Brvě, k štičím tůním. Bédu tak předčili. Leo pak Bédovi pod akátem, kde se mluví pravda, prozradil jejich štičí místo.

   POD ŠÍMOVIC SKÁLOU    Prošek, Leo, Hugo, Jirka a Leo chodili večer kolem vysoké červené skály z opuky – Šímovy skály – pod jez na parmy.

   JAK JSME S TATÍNKEM SERVÍROVALI ÚHOŘŮM    Leo a Ota chtěli chytit hodně úhořů, aby si je mohli vyudit. Připravili si na ně šňůru, na kterou navázali rousnice. Ota, ač neuměl plavat, pak musel šňůru s kamenem na konci vzít a jít s ní do divoké řeky, až by byla šňůra napnutá. Voda však natolik zdivočela, že se Ota málem utopil. Tak musel Leo syna vytáhnout a na úhoře mohli zapomenout.

   NEJDRAŽŠÍ VE STŘEDNÍ EVROPĚ    Leo pracoval ve firmě Elektrolux. Měl vcelku dost peněz, a tak si koupil v Kročehlavech od doktora Václavíka rybník – prý se šestikilovými kapry. Jednoho v tom rybníce totiž skutečně viděl. Když však začal výlov, v rybníce se našel pouze jeden kapr – jen ten jeden jediný šestikilový. Proto se naštvaný Leo doktorovi pomstil: když si u něj Václavík objednal ledničku (za stejnou cenu, jakou dal Leo za rybník), poslal mu ledničku bez vnitřku. Tak byli vyrovnaní – „ten rybník taky neměl vnitřek a jinak vypadal moc hezky.“

   VE SLUŽBÁCH ŠVÉDSKA    Leo se stal v prodeji vysavačů a ledniček mistrem světa – asi hlavně díky paní Irmě, do které byl zamilován. Jednou přišel na vzorkovém veletrhu ke stánku Lea slavný pan Nechleba a chtěl si koupit ledničku. Pozval tedy Lea do Akademie. Začali si povídat a stali se z nich přátelé. Pan Korálek toho chtěl využít a nechat si od Nechleby nakreslit svou ženu Irmu. Leo tedy s pana Nechlebu přemlouval (a měl na tom i svůj vlastní zájem – když Irmu miloval, myslel, že si u ní „šplhne“). Malíř se nakonec nechal ukecat a Irmu si pozval – ale nelíbila se mu k malování.

   BÍLÉ HŘIBY    Popperovi šli do křivoklátských lesů na roští. Narazili na stráň plnou bílých hřibů. Měli z nich velikou radost, ale Herma plakala – říká se, že když je hodně hub, bude válka; před 1. světovou válkou prý také rostlo tisíce bílých hřibů, a pak přišla bída a nouze… Příští rok ČSR zabrali Němci. A pak vypukla 2. světová válka…

 

 

   ČÁST DRUHÁ:   

   SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ    Ve třicátých letech se Popperovi usadili na dvě sezóny v hospůdce U rozvědčíka – za hradem Křivoklát dál podél řeky Berounky. O víkendech zde však bylo příliš veselo, tudíž hlučno, a Leo se k veselici vždy připojoval. Po jedné takové bouřlivé noci byl Leo donucen najít selskou chalupu. Na dlouhá léta tak Popperovi nalezli přístřeší v domečku Proška v Luhu pod Bránovem. Koumáctvím a dřinou Proška a penězi Lea se z něj stala nejbohatší chalupa v Luhu. Prošek chodil s věrným vlčákem Holanem na srnčí – jejich lovištěm byla především stráň nad ostrůvkem u řeky. Prošek vždy vzal Holanovu hlavu do dlaní, nasměroval ji na hnědou tečku v té stráni a řekl: „Holane, běž!“. Pes vyběhl, skočil po srnci a zlomil mu vaz.

Pak byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (Böhmen und Mähren). Leo nesměl na Křivoklát, což ho tuze mrzelo. Ve třetím roce války byli Hugo a Jirka povoláni do koncetráků a Leo si řekl, že potřebují maso, než odjedou. Z jejich buštěhradského domu čp. 54 šlapal na kole za Proškem. Půjčil si od něj Holana a poslal ho na srnce. Srnec se ale s Holanem skutálel přímo ke dvěma rybářům, kteří si srnce přivlastnili. Prošek pak vymyslel na rybáře lest a srnec se mu vrátil zpátky. Nacpal si ho do batohu a vydal se domů. Hugo s Jirkou se najedli masa na další léta. Možná to je zachránilo od smrti. Jirka se vrátil z  Mauthausenu a vážil 40 kg. Prošek zemřel po válce krátce po Holanovi.

   KAPŘI PRO WEHRMACHT    Leovi vzali hned na začátku války buštěhradský rybník. Zprvu doufal, že mu jej jednou zase vrátí, ale pak přišla zkáza Lidic, kde měli známé, a Leo přestal doufat. Pak museli Hugo s Jirkou do koncentráku. Otovi bylo 12 let. Nato povolali těsně před Vánocemi do koncentráku i Lea. Ten v noci šel do svého rybníku a vzal si své kapry. Když měl druhý den nastat výlov, nikdo nic nevylovil, protože nebylo co.

   MŮŽOU TĚ I ZABÍT    V Buštěhradě byly rybníky dva – Starý, a Nový, který měl břehy z cihel a kamenů. Ten starý si Ota vyhlídl na kapry. Musel si však dávat pozor na porybného Zárubu. Jenže jednou ho Záruba chytil. Ota si už myslel, že ho zbije, ale Záruba jen řekl: „Křič!“ a začal dělat, jako že ho bije. Sehráli tak pro Němce divadlo a Záruba pak Otovi poradil, aby raději chodil na ryby do Nového rybníka.

   DLOUHÁ MÍLE    Hugo dříve pracoval v Koníčkovic mlýně, kde vykrmoval kapra, kterého tam zapomněli při výlovu. Když však Hugo musel do koncentráku, prozradil toto tajemství Otovi – na nejhorší časy. Ota se tam tedy vypravil a dovolil se Koníčka, který o zapomenutém kaprovi neměl ponětí, zda si může zachytat. Kapr Otovi zabral, ale vzal mu i prut. Tak se Ota pustil do vody za prutem – a za kaprem. Koníček ale Otu vytáhl z vody, a když zjistil, že kapr tam vskutku byl, vzal loďku a kapra si chytil pro sebe. Otovi dal jen šupiny.

 

   ČÁST TŘETÍ:   

   U PROŠKŮ PO VÁLCE    Popperovi zase bydleli v Praze, a tak ihned po válce se Ota vydal na Křivoklát, za Proškem. Chtěl si zavzpomínat na své dětství.

   MALÝ PSTRUH    Na Skřivanském potoce se kdysi usadil Jarka Franěk se svou ženou. Býval kdysi rozvědčíkem v Indočíně, v Anamu. Pod Nezabudicemi pak postavil stánek s pitím a nazval jej Anamo. O kus dál postavil na potoce restauraci U rozvědčíka. Fraňka zabili za války Němci ve věznici Plötzensee. Sama v křivoklátských lesích tu zůstala paní Fraňková. Když se sem Ota přijel podívat, šel na pstruhy. Dostal jednoho malého, ubodal ho. Pstruha dal paní Fraňkové, ale té bylo mladé ryby líto. Ota si uvědomil, jaký byl hrubián.

   JAK JSME SE STŘETLI S VLKY    Když po válce přijeli do Luhu, bylo tam v řece hodně štik. Leo a Ota vešli do soutěže s Vlkovými, místními výbornými rybáři, kdo chytí víc štik. Přestože chytli jen tři malé, nakázal Leo synovi, ať si vypůjčí vozík, prý „jsou těžké“. Ota poslechl, ale táhnout vozík před Vlkovými přes Luh odmítl. Leo se káry ujal, ale když procházeli kolem Vlkových, u nichž viselo pět nádherných velkých štik, musel Otu poprosit, aby mu pomohl.

   OTÁZKA HMYZU VYŘEŠENA    Leovi se po válce hůře prodávalo, neboť zestárl. Prodával zmodernizované spony na kšandy, mast proti svrabu a reklamní skříňky. Už nevydělával tolik peněz, což ho mrzelo. Dal se tedy k firmě DERSOL a začal prodávat mucholapky BOMBA-CHEMIK, s nimiž chtěl udělat jejich vynálezce inženýr Jehlička díru do světa. To se však nepovedlo, přestože Leo jich prodal ohromné množství. V období much je lidé začali vracet, neboť byly vyrobené tak, že mouchy létaly umírat jinam – a to se lidem nelíbilo, chtěli je vidět umírat.

   VELKÝ VODNÍ TULÁK    Prošek, Leo a Ota se přes noc vydali na úhoře. Jednoho chytili, ale k ránu jim upláchl. Přesto byli rádi, že alespoň prožili společně krásnou noc.

   LOV BOLENA DRAVÉHO    Proškovi se odstěhovali z přívozu na Bránov a k vodě bylo s pruty daleko, tak Leo s Hermou na Křivoklát přestali jezdit. Rozhodli se postavit si chatu na Vranské přehradě za Prahou, pojmenovali ji Herma. Ota tu chatu začínal nenávidět, protože měl v Praze holku, ale nemohl kvůli chatě za ní. Jednou se na přehradě objevili boleni, lovili u Hartmanovic hospody. Ota si na ně políčil – na slabý cajk jich za několik týdnů prázdnin chytil dvanáct z třinácti. Toho třináctého se mu nedařilo chytit, až jednou přišel fotbalista Josef Bican a bolena chytil. Ota si ze zubů dvanácti bolenů udělal řetěz – zuby si nechal u zlatníka spojit stříbrem a navlékl je na zlatý řetěz.

   PUMPRDENTLICH    Pumrdentlich – Leovo slovo, nikdy nevěděl, co to přesně znamená, ale rád jej používal. („Je to výborný, ale přitom to stojí za hovno. Jde krásná dáma nádherně oblečená, všichni přihlížející jsou paf, a ona přitom šlápne do hovna.“) Leo chytil na přehradě u Skochivic pětikilového sumce – pumprdentlicha (krásného, ale malého sumce). V hospodě ale řekl, že měl 20 kg, a tak se na něj všichni chtěli jít podívat. Maminka naštěstí přemluvila Duška, který měl u rybářů autoritu, aby jako řekl, že ten sumec má fakt 20 kg nejmíň. Nakonec se po Skochovicích rozneslo, že Leův sumec měl alespoň 50 kg.

   ŽEHLIČKA    Hugo, Jirka i Ota již trochu zestárli, začaly jim růst bílé vlasy. Chtěli si znovu připomenout mládí, a tak se rozhodli, že každý rok spolu pojedou stanovat na týden k těm nejkrásnějším řekám. Tentokrát jeli Hugovou Žehličkou. Na Rozvědčíku naložili čtyři basy piva a pokračovali dál za Skryje. Žehlička však náklad už nedokázala uvézt, a tak zahučela z kopce zpátky do Berounky. Na jejich tábor v Luhu pod Skryjemi je pak dotáhly krávy, auto bylo zcela zničené. Užili si nakonec sice skvělý týden, ale Hugo Žehličku odmítl opustit. Zabydlel se u ní a pak pro něj musel přijet náklaďák z jeho fabriky, se ženou Elou.

   ZLODĚJ PRUTŮ    Na Ohři s Pavlovými jednou rybařil Walda Freud z Podbořan a námořník Půhoný z Prahy, který si z cest přivezl japonské pruty. Měl z nich takovou radost, že je téměř nepoužíval, měl je jen na dívání. Jednou v noci mu je někdo ukradl. Ota toho zloděje viděl, ale myslel si, že je to Hugo. Prapodivně se choval, tak si Ota pomyslel, že se zbláznil. Horoskop bratrům totiž jednou předpověděl, že se někdo z jejich rodiny jednou zblázní. Druhý den zloděj pruty vrátil – nejspíš si jen chtěl zachytat. „A pak už jsem takhle na ryby s brášky dlouho nejel, Horoskop vyšel. Zbláznil jsem se já a pět let jsem strávil v ústavu pro duševně choré. Ryby tam nejsou. Jen králové, císaři, Napoleoni, Kristové, Afrodity, kněžny Libuše a Panny orleánské.“

   USCHLÉ RYBIČKY    Leo už moc nerybařil, začal zahrádkařit. Občas chodil na candáty nad železniční most ve Skochovicích – lehl si do loďky s nastraženými pruty a spal (přestože neuměl plavat). Byl už dost starý, a tak si jednou ani nevšiml, že pruty nahodil přímo na most, takže neměl šanci chytit jedinou rybu.

   KRÁLÍCI S MOUDRÝMA OČIMA    Pavlovi prodali chatu a koupili si u Radotína domeček, odkud byl výhled na zbraslavský zámek. Blízko byla i Waltrovka, kde zahradníci, Leovi kamarádi, pěstovali růže. Tou dobou už Leo nechodil za ženskými. Již deset let Herma pěstovala krocany, slepice, prodávala vajíčka a Leo choval šampaňské králíky. Nebyli zrovna moc bohatí, přestože před válkou se jejich špajz pod jídlem prohýbal. A to Lea mrzelo. Proto se rozhodl odvézt králíky na výstavu do Karlštejna a výhodně je prodat. To se mu však nepovedlo, a tak králíky pustil a sám došel pěšky až domů. Pak se chytil za srdce, nohy se mu podlamovaly, a Herma zavolala sanitku. Už se nevrátil…

   ZLATÍ ÚHOŘI    Ota nachytal Leovi k narozeninám 11 zlatých úhořů. Nechal je vyudit u Franciho – ten je ale přesolil. Otu to mrzelo. Leo se rozhodl Otovi splatit tento dluh, než zemře. Zlaté úhoře najednou nikdy nechytil, ale nachytal jich 11 postupně. Byla to tvrdá „práce“. Vždy, když nějakého toho úhoře chytil, pozval si Otu a úhoře mu naservíroval na másle. Tak mu postupně splatil dluh 11 úhořů. Pak zemřel, v Třebotově. Ota trochu jeho popela vhodil do Berounky – Leovy nejoblíbenější řeky.

 

 

Nezahrnuté povídky ze souboru Jak jsem potkal ryby:

   DLOUHÝ HONZA    Ota se vydal po Lužnici na kanoi s vysokým bývalým konferenciérem Honzou. Plánovali měsíční cestu, mnoho věcí s sebou neměli – spoléhali na Honzovu „hubu“, Otovy ryby...

   S PONORKOU NA RYBY    Polská admiralita Otu pozvala do vojenské ponorky Sup, jejíž kapitánem byl Czeslaw Obrebski. Byl tam také admirál Boleslaw Romanowski, o kterém si Ota myslel, že je to chovatel králíků, byl starý. Ve skutečnosti to byl nejstatečnější velitel ponorky za druhé světové války. Ota si s sebou vzal pod bundu svůj skládací prut.

   PALAMIDY    Ota byl již ženat s Věrou, měli spolu syna. Byli na dovolené u Černého moře v Bulharsku. Bulhaři je vzali na lov dravých mořských ryb – palamid.

   PŘIJEĎ, BÁJEČNĚ SI ZACHYTÁŠ!    Hugo pozval Otu z Vinohrad do Zbečna na Berounku, aby si zachytali. Ota už měl tři syny: Jana, Petra, a Jirku. Chytali jen řízky, ale báječně se pobavili. 

   JAK JSME ZAHYNULI NA RYBÁCH   

   JAK JSME NEZAHYNULI NA RYBÁCH   

   BOTY MADE IN ITALY   


Nezahrnuté povídky ze souboru Smrt krásných srnců:

   PRASE NEBUDE    Leo už neměl pole u Hřebče plné pšenice jako dřív, zbyla mu jen chata. Dostal od jezeďáků nabídku, že by mohl krmit prasata. Přijal a rodina se přestěhovala k prasečinci. Leo chtěl vykrmit nejpěknější prasata v ČSR. Jenže prasata umírala, protože v prasečinci u řeky pro ně nebylo vhodné prostředí. Nakonec jim řekli, že prase nebude. Leo vykřičel: „Prase nebude!“ A ta věta potom u Popperů znamenala, že prohráli a zároveň vyhráli a ta výhra že je větší než prohra.





© iveta kulhavá (webdesign, celková koncepce a obsah stránek), eva kautzká (kód) / mapa stránek / kontakt